Madeira 2022 – Ostrov věčného jara
Výstižnější popsání tohoto úžasného ostrova asi opravdu najdete jen těžko. Madeiru jsem navštívil v listopadu roku 2022 a je to skutečné místo plné jarních barev a hřejivé atmosféry. Vstříc Portugalské kultuře, tedy spíše té Madeirské, která ji je velice blízko jsem se vydal prvně a určitě toho nelituji. Cesta se začala psát již v červenci stejného roku kdy se na internetu objevili letenky přímo z Prahy za opravdu skvělou cenu a já nemohl jinak než je koupit. Sice s trochu nešťastným časem příletu, ale nic co by se nedalo zvládnout.
Den 1.
Vstávám v 8h, odlet je až odpoledne takže v klidu začnu balit věci. Nejdříve si chci vzít jen malý batoh, nic jsem nepřikupoval, ale záhy zjišťuju, že se určitě nevejdu. Nakonec tedy sahám po Peak Design Travel Backpack 30L a začnu do něj skládat vše co chci vzít na Madeiru s sebou. Oblečení naházím do kompresního vaku, 7 triček, 7 spodků, 4 ponožky, troje šortky a zjišťuju, že mi oblečení zabírá asi tak 20% objemu batohu. Přidávám foťák, dron, rc ovládání, baterie, kosmetiku, DJI Aciton 2 a dalších pár drobností, kompletní seznam dám pod článek.
Batoh určitě nesplňuje podmínky stanovené leteckou společností Tap Air se kterou letím, tak snad projdu. Někdy okolo 13h sedám do auta a jedu do Kolína, nechávám ho u práce a kolega mě veze přes město na vlak, další zastávka je Hlavní nádraží Praha. Není to první cesta tak již zkušeně mířím k zastávce MHD, která je ovšem dnes ověšená hromadou cedulek s různými výlukami. Přímé linky na letiště se to nakonec netýká a po cca 45 minutách dorážím na letiště, tam se setkáváme s dalším členem skupiny. Online check-in máme dávno hotový, a tak vyrážíme rovnou na gate, jakmile dorazí personál tak pro nás trochu vyděsí jejich sdělení, že let je plně obsazen, a tak bude probíhat kontrola palubních zavazadel. Kdo chce může si zdarma nechat odbavit svá palubní zavazadla… Trochu znejistím, batoh je opravdu velký, ale v zásadě 80% jeho obsahu tvoří drahá technika. Nakonec svolím, přendám drahé věci do igelitky a batoh si nechám odbavit až na Madeiru, byť máme přestup v Lisabonu.
Nastupuju na letadlo, které odlétá s téměř 40 minutovým zpožděním a proklínám své rozhodnutí s tím, že batoh určitě nestihnou v Lisabonu přeložit na Madeiru a já budu místo užívání si dovolené řešit první dny opožděné dodaní zavazadla… Do Lisabonu přilétáme a s téměř hodinovým zpožděním opouštíme letadlo v domnění, že navazující let prostě nemůžeme stihnout… Tak jen poznámka pro všechny na stejné lince nebo možná spíš obecně. Časy odletů jsou vždy místního času a v Lisabonu se nám o hodinu posunul čus zpět, takže jsme let v pohodě stihli.
V 1h ráno dosedáme na letiště Madeira Airport nedaleko Funchalu, při cestě k pásu se zavazadly určitě nepřehlédněte velkou reklamu společnosti BOLT a její slevový voucher na 5€, bude se hodit. Batoh naštěstí přijíždí, byť až mezi posledními, ale kompletní a v pořádku. Po opuštění letiště se k nám přidává další člen skupiny, chceme vzít BOLT, ale všechny už jsou rozebrané, a protože se nám nechce čekat, než se nějaký uvolní, sedáme na letištní Bus, který nás za 5€ osoba doveze do centra Funchalu. Cesta trvá tuhle denní dobu asi 30 minut, mezitím se ve Funchalu uvolnil nějaký ten BOLT tak si ho voláme, aby nás pár km z centra zavezl na naše ubytování v Hotelu Escola (9 000,- za dvoulůžkový pokoj se snídaní na 7 nocí). Hotel se nachází na okraji v oblasti Sao Martinho kde nás již očekává personál. Dám si ještě malou noční procházku, a pak vzhůru na pokoj dospat noční transfer.
Den 2.
Ráno vstáváme celkem brzy a jdeme na snídani, snídaně není nijak zvlášť pestrá, ale chutná. Následující dny se prakticky beze změny opakuje, mění se pouze ovoce a uzenina, ale výběr je dostačující. Beztak ta pravá gastronomie čeká za zdmi hotelu. Ráno se sejdeme já, Anička, Vojta, Monča a vyrážíme podél pobřeží zařídit auto. Zatím se pohybujeme spíše ve městě, kde nás zatím nic výrazně neuchvacuje, dorazíme do autopůjčovny Insularcar kde nám s lítostí oznamují, že všechna malá auta jsou pryč, ale může nám doporučit sousední půjčovnu. Nejprve chceme něco levného, ale nakonec se necháme přemluvit k silnějšímu auto. Záhy zjistíme, že i to silnější auto nemusí být dostatečnou volbou pro strmé Madeirské kopce, ale k tomu se dostaneme.
Auto domluvíme na druhý den na ráno (50€ vč. včetně pojištění / den) a vydáme se do centra Funchalu kde se máme potkat s posledním členem skupiny Ivčou. Opět volíme BOLT, dáme menší procházku po přístavu a po pár minutách se potkáváme nedaleko malého místního trhu. Musíme zapít to naše setkání a hlad už nám taky velí, že je vhodná doba navštívit místní restauraci a naplnit břicha. Omylem sedáme do Italské, ale co už, já jsem jí sice po letošních návštěvách Sicílie a Benátek dost přejedený, ale jedno risoto ještě zvládnu. Připíjíme si sklenkou vína a po jídle vyrážíme do botanické zahrady Madeira Botanical Garden
Říkáme si, je to 2,2km to dojdeme v pohodě, co Vám budu povídat, po 1km zjišťujeme, že Madeirský km je úplně jiný, než běžný km. Z části proto-že tam působí zvláštní magické síly, které způsobují zvláštní styl chůze (tři kroky vpřed a dva vzad) a zbytek je přisuzován faktu, že na oněch 2km bylo 370m převýšení. To nám dává na každých 5,5m ujité vzdálenosti 1m převýšení a to vážně není žádná sranda… Takže kdo z Vás vyrazí do Madeira Botanical Garden, opravdu Vám doporučuji vzít si BOLT, je to často jedna z prvních zastávek po příletu tak ať to hned nepřepálíte a BOLT tu jezdí celkem levně.
Botanická zahrada je opravdu krásná dominanta Funchalu nabízející krom flóry i krásné výhledy na město samotné a když sem půjdete večer těsně před zavírací dobou, která je v 18h, čeká Vás odsud krásný západ slunce nad celým Funchalem. Osvěžíme se v malém stánku ve střední části zahrady a pomalu se ubíráme k východu, po cestě je rozhodně co fotit, a tak pořizuji jedny z prvních snímků tohoto krásného ostrova.
Z kopce se jde přeci jen lépe než do kopce, a tak po nějaké chvíli co jsme botanickou zahradu opustili dorážíme opět k centru. Mám už opět trochu hlad, a tak si dávám svoje první Bolo do Caco. Je to kváskový chléb, spíš tedy taková chlebová placka, rozříznou Vám ji, z obou stran pěkně prohřejí, a nakonec natřou máslem s česnekem, jak je chlebík teplý tak se máslo hezky vpije dovnitř a ta chuť je opravdu dokonalá (Pod článek Vám vložím recept.). Zalepím to ještě zmrzlinou a po chvíli procházení se rozhodneme to pro tento den zabalit. Všichni jsme ještě unaveni z cestování a výšlap na botanickou zahradu nás stál opravdu spoustu sil, tak ať jsme ráno funkční.
Den 3.
Vstáváme opět před 8 hodinnou, následuje již známá snídaně a v 8:30 se s Vojtou a Mončou se setkáváme před hotelem kam si zavoláme Bolt, aby nás odvezl pro snad již nachystané auto. V 9h přebíráme Nisan Micra, auto je s celkem silným motorem 1500ccm dokrmeným turbem a vše to ovládá automatický převodovka. Říkám si, že to bude na místní cesty super a vyrážíme pro Ivču, ta už na nás čeká v malé uličce nedaleko centra. Ještě rychle zastavíme pro benzín, koupíme láhev s pitím a vzhůru na Jardim Tropical Monte Palace. Zde nastává první zrada, stoupáme prudkými kopci bez zatáček, podle mě tak 30-35% stoupání a autu začíná docházet dech. Musím několikrát zahnout a znovu se rozjet, nepomáhá ani redukovaná rychlost na automatické převodovce. Nejhorší je, že tomu automatu nemáte ani jak pomoci a když zastavíte v kopci, už se zkrátka nerozjedete. Na Xtý pokus několik metrů před první odbočkou musejí dokonce 3 pasažeří vystoupit za jízdy, aby auto zvládlo posledních pár metrů. 5 lidí, plná nádrž, batohy a Madeirské kopce si zkrátka vybrali svou daň. Nakonec se nám podaří kopec zdolat, palubní deska svítí jak vánoční stromeček a auto smrdí, jak kdyby pod ním někdo rozdělal táborák.
Přiznám se, že tenhle okamžik téměř v počátku dovolené mě dost rozhodil, při představě, že takové problémy budu mít každý den a někam se třeba ani nevyškrábeme mi bylo dost ouzko a návštěvu Jardim Tropical Monte Palace jsem si příliš neužil. Teď bych Vám měl asi poradit, ať si vezmete silnější auto, ale nakonec to nebude úplně třeba, k tomu se ovšem dostaneme… Místo toho Vám poradím ať Jardim Tropical Monte Palace navštívíte lanovkou, která jezdí celý den z pobřeží až nahoru… Ušetříte si tím dost nervů, a navíc se pak můžete svézt od paláce dolů na místní turistické atrakci Carrinhos de Monte což jsou v zásadě takové velké sáně… I to samo vypovídá o tom, jak ten kopec musí být prudký když po něm mohou na sucho jezdi sáně, co?
Jardim Tropical Monte Palace určitě nesmíte vynechat, je to opravdu nádherný komplex plný různých cestiček, mostků, vodopádů a krásných výhledů. Protíná se zde hodně kultur, ale celkově je spíše situován do Japonského stylu. Prohlídka Vám zabere asi 2h a opět je zde i krásný výhled na pobřežní část Funchalu. My sedáme do auta a já v mírném stresu z cesty, která mě čeká usedám za volant na cestě do Levada dos Balcoes.
Cesta nakonec není tak strašně prudká jako ta na Jardim Tropical Monte Palace stejně i jako 90% dalších, které narazíte, bohužel jsme si hned na začátku nevědomky vzali velké sousto. Po přibližně hodině dorážíme k Levádě, je opravdu nenáročná a vhodná pro všechny. Staré, mladé, hubené i tlusté. Cesta vede po rovince, nenabídne moc výhledů, ale je krátká s občerstvením v půlce cesty, kde jsme si dali rychlé Panini z mrazáku. Po příchodu do cíle Vás ovšem čeká krásný výhled do údolí a strom obalený Madeirským ptáčkem. Kupte si někde trochu ptačího zobu nebo vytáhněte drobky od svačiny, ptáčci vám rádi přistanou na ruce a budou se z ní v poklidu krmit, pokud budete nehnutě stát. S tím bohužel počítá i místní kočka Koule, která tam chodí hodovat také, ovšem už né na těch drobcích, co přinesou turisté.
Rozhodneme se vynechat oběd a po návratu z Levády zamíříme rovnou na Ponta de São Lourenço. Zaparkovat můžete prakticky až u vstupu na trek, my přijeli už v celkem pozdní odpolední hodinu, tuším někdy okolo 14 odpoledne, a tak bylo celkem prázdno. Trek bych rozdělil na 3 části. První část má asi 1km a je opravdu snadná, opět vhodná pro všechny, na jejím konci dorazíte ke krásným výhledům na vlny tříštící se o skaliska tohoto cípu ostrova. Ten pohled je opravdu úchvatný a mohli byste ho sledovat hodiny. Druhá část je o něco náročnější co do schodů, ale pořád ještě dobře zvládnutelná, nabízí podobný pohled a pokud nechcete jít trek až do konce ta je opravdu na zvážení, jestli ji absolvujete. Vzdáleností si je s první dosti podobná. Poslední část je nejnáročnější, byť opět podobně dlouhá jako předešlé dvě, v její polovině je první občerstvení za celý trek a povím Vám, já bych tam zásoby nosit nechtěl. Kousek za občerstvením je poslední úsek tvořící prudké stoupání na nejvýchodnější cíp ostrova, který je spojen s pevninou. Vylézt nahoru stojí opravdu hodně úsilí, ale pohled, který se Vám otevře stojí opravdu za to. Je odtamtud vidět na malé ostrůvky a na posledním z nich se tyčí maják varující okolo jedoucí lodě.
Celý trek Vám zabere v rychlejším tempu přibližně tři hodiny i s cestou zpět z nejvýchodnějšího bodu, je třeba s tím počítat abyste ho stihli za světla. My k autu dorážíme přibližně 17:15, dáme rychlé občerstvení z pojízdného stánku na parkovišti a zamíříme k poslednímu bodu tohoto dne Cristo Rei.
Cristo Rei nenabízí nic výjimečného, ale je z něj krásný pohled na západ slunce, na který přijíždíme právě včas, v listopadu slunce zapadá okolo 18h večer a jakmile se začne překlápět za horizont moře vyčaruje opravdu nádhernou scenérii. Záleží, kde budete parkovat, ale dejte si pozor na vysoké obrubníky, Micra je sice přeskočí jako kamzík, ale není to moc příjemný zvuk ani pocit… Odvezeme auto na hotel, bereme Bolt do centra ať si můžu s partou taky připít a zapadáme konečně do Portugalské nebo lépe řečeno Madeirské restaurace (Už si nejsem úplně jistý, ale myslím, že to bylo Bonjur Cafe v centru). Dáme na doporučení lovce hlav a objednáváme si různé degustační pochoutky, které se rozhodneme shareovat.
- Chodem jsou Lapas, což jsou takové malé mušličky. Přinesou Vám je ještě na vroucím výpeku s připraveným citronem. Ten vymačkáte na mušličky a můžete konzumovat. A nevylévejte si z nich tu šťávičku, je na tom to nejlepší.
- Dalším chodem pro shareování byla Espetada což je většinou hovězí maso na špejli nebo jiném Wladu napichovači. Přinesou ho zavěšené ve vertikální poloze a v horní části se ještě taví to jejich výborné česnekové máslo, které stéká na maso. Opravdu lahůdka!
- Další chod už nebyl shareován, ale byl jen můj a to byla ryba… Filete de Espada s banánem. Nejprve jsem hlavně z názvu měl trochu smíšené pocity, ale nakonec to bylo asi vůbec to nejlepší jídlo, které jsem na Madeiře ochutnal. Ta kombinace chutí sladké a slané byla prostě dokonalá a mé chuťové pohárky se otevírají sotva na to jen pomyslím.
Po cestě na hotel jsme se zastavili ještě v jednom podniku na nějaké Cydry což je obdoba našeho Cyderu abychom naplánovali den následující. Jelikož jsme se ukousli za první dva dny docela velký kus koláče, rozhodli jsme se další den vzít poněkud volnější formou.
Den 4.
Opět snídaně, Ivča a vzhůru na první zastávku Camare de Lobos což je malé přístavní městečko na jižním pobřeží ostrova nedaleko Funchalu. Po příjezdu do přístavní části se na Vás otevře malé parkoviště s parkovacími automaty. Nenechte se zmást místními vykuky, kteří Vám budou tvrdit, že automaty nefungují a vybírají peníze za parkování. Vypadají věrohodně, stojí u automatu, ukážou Vám kam máte zaparkovat a mají typyckou ledvinku výběrčího parkovného… No je to prostě SCAM, buď neplaťte vůbec nebo to hoďte do automatu.
Městečko je to malebné, hezké barevné lodičky a pěkná ulice s barevnými sudy, ale nezabere Vám více jak hodinku procházky, můžete se zde i najíst nebo vykoupat, za nás byla voda studená, takže jsme pokračovali dál na další bod naší výpravy Cabo Girao Skywalk. Je to jen malá zastávka několik málo kroků od silnice, takže určitě doporučuji se zde zastavit, nezabere to čas a stát na skleněné desce kdy koukáte do 500m hluboké propasti ve vás vzbuzuje zajímavé pocity.
Strávíme tu jen několik málo minut a čeká nás turisticky rušná Castava dos Anjos nebo-li Waterfal of the Angels a i když je to hodně turisticky vytížené místo, tak se tady určitě zastavte. Je to pět jen na pár minut a je to moc hezké místo. Se selfie na instgramu asi nebudete moc výjimeční, ale to není důvod se zde nezastavit… Často se setkávám s názory, tam nepojedeme, je to moc turistické apod… Tak ono to často má své důvody proč tomu tak je a když zvolíte vhodné roční období v kombinaci s dobrým časem, budete na těch místeh často zcela sami.
Jelikož máme opravdu slušný čas tak se rozhodneme změnit program a zajet na Lagoa das 25 Fontes. Opět po menším problému s vyšplháním se do kopců zastavujeme na parkovišti asi 50 minut chůze od vstupu na Levádu vedoucí k vodopádům Rabacal a Lagoa das 25 Fontes. Od parkoviště dolů menšímu občerstvení jezdí dodávky, které Vás zavezou jak dolů tak i nahoru. Jedna cesta Vás příjde na 3€ a pokud si zakoupíte oba směry tak uštříte 1€, obousměrný lístek vás tedy příjde na 5€. My dolů vyrazili pěšky a cesta až k Lagoa das 25 Fontes nám zabrala přibližně 2,5h podél Levády. Cestu zpět jsme vzali kratší cestou a u spodního parkoviště s občerstvením kam jezdí ony dodávky jsme dorazili přibližně po 1,5h hodině cesty odkud jsme využili přepravu a nahoru se nechali vyvést. Cesta dolů a až na Lagoa das 25 Fontes je v klidu z kopce a následně po rovince zpestřená o kravské exkrementy do kterých pohotoví turisté zapíchají klacky abyste je nepřehlédli. Cesty zpět je již náročnější, protože musíte jít buďto kratší cestou, kde si schody zkrátíte cesty okolo hřebenů nebo opět podél levády, ale na konci Vás stejně čeká stoupání k občerstvení, případně až nahoru na parkoviště. Celkový čas treku je asi 4h i s menším občerstvením, pokud půjdete i nahoru k vozům pěšky, počítejte dalších 50 minut chůze. (Záleží v jakém ročním období pojedete, ale v chladnějších měsících se určitě dobře oblékněte, cesta vede roklemi, kde nám teplota klesla až k 13 stupňům)
Jelikož byli všichni unaveni z treku, rozhodli jsme se pomalu otočit vůz směrem k Funchalu, cestu jsem zvolil po hřebenech hor, kde jsme několikrát zastavali na úchvatných výhledech, které lemují snad všechny horské silničky. Cesta zpět nám zabrala asi 1,5 hodinky i se zastávkami. Madeira není opravdu velký ostrov s opravdu dobře vybudovanou infrastrukturou a pokud se budete držet hlavních tahů, tak nebudete mít nikde problém a z jednoho konce ostrova na druhý přejedete v relativně krátkých časech. Vzdálenosti nejsou velké, 30/40/50km, ale vše se kroutí jak had a vy budete rádi když si nezauzlujete ruce.
Večer zajdeme opět na večeři, kde si dávám ještě jednou svou oblíbenou rybu Filete de Espad k ní se ještě rozhodnu ochutnat Rajčatovo cibulovou polévku s vajíčkem, k té si dám svůj oblívený Bolo do Caco, který mi ovšem rychle zmizí ve chřtánech mých hladových spolucestujícíc, kteří čekají na hlavní chod. Ale co je hlavní, konečně ochutnáváme místní lihovinu, tedy lépe řečeno koktejl, protože je nutné ho ručně připravit vždy před podáváním a tím je Poncha! Je vidět, že Madeiřané jsou na sladké chutě, nápoj je vyrobený z aguardente de cana, medu, cukru a pomerančové nebo citrónové šťávy a je to fakt mňamka.
Další zastávkou po večeři je postel, kam všichni padáme znaveni dalším skvělým Madeirským dnem.
Den 5.
První den, kdy máme trochu pod mráčkem, ale není to nic hrozného. Snídaně, večeře, Ivča a rovnou na „dálnici“ okolo ostrova. První zastávka je malebná vesnička Santana kde se zachovali původní typické Madeirské domečky, plni očekávání parkujeme, oblékáme se protože mží a nechce být mokří na kost a vyrážíme se podívat na tu nádheru. K našemu překvapení je to jen pár domečků v centru Santany. Neočekávejte od toho výlet na hodiny, bohužel tam nestrávíte více jak půl hodinky, pokud nemáte v plánu se zde například naobědvat, my hlad neměli, a proto jsme vyrazili do vavřínového lesa Fanal.
Po příjezdu jsem byl strašně rád, že jsme si pro návštěvu tohoto magického místa vybrali právě ten nejhorší den, co se počasí týče. To místo bylo magické právě souhrou všeho vč. sychravého počasí. Mlha vnesla mezi stromy úplně jinou atmosféru a já jsem do této chvíle na ostrově nenašel fotogeničtější místo než právě tento nádherný magický les. Jeho síla a mystično cítím ještě teď jen si na to vzpomenu. Akorát musíte dát opět pozor na kravské bobky, Fanal je jejich královstvím. Poznala to i jedna Gertruda z Východního Neměcka, která si v něm ustlala, její Scheiße (šajze) mi zní v uších ještě teď.
Kouzlo místa ovšem nic nezměnilo na tom, že v tomto počasí byla v horách poměrně zima, auto ukazovalo nějakých 10 stupňů, a tak jsme se rozhodli zamířit opět na pobřeží za teplem k Miradouro da Ribeira da Janela, pokud zde nechcete fotit úsvit nebo západ slunce, je to opět jen několikaminutová zastávka v našem případě na cestě k Porto Moniz. Tím nechci nijak shazovat váhu tohoto místa, ale je opět přímo u silnice a vyjma hezkého pohledu na moře a útes Vám příliš požitků nepřinese.
V Porto Moniz jsme se zastavili na oběd a vlastně je to i první oběd za celou dobu co jsme na Madeiře, dříve nějak nebyl čas. Najedli jsme se v podniku Cafe Atlantico, který je trochu stranou centra turismu a je spíše pro místní než pro turisty, ale určitě jsme nelitovali. Bolo De Caco nezklamalo, já jsem to opět proložil rybou tentokrát Blade Scabbard Fish a k tomu jsem si dal místní specialitu Home Special Beef Steak on Caco Cuke (Asi? Luštil jsem to z google z vyfoceného jídelního lístku, takže si nejsem úplně jistý), za 4,5€ eura to bylo vlastně Bolo do Caco, které samotné stojí většinou 3€, ale uvnitř byl hovězí steak, šunka, sýr a zelenina… Opět mňamka!!! Tohle u nás na Streetfoodech chybí!
Po vydatném obědě jsme se ještě chvíli kochali přírodními koupacími jezírky, které při přílivu naplní příboj a obřími vlnami tříštícími se o skalnatý útes.
Během cesty zpět do Funchalu jsme se ještě na pár okamžiků zastavili v Sao Vicente, které jsme měli po cestě domů. Turisty sem lákají sopečné jeskyně, které jsme nenavštívili, tak Vám k nim nemohu nic říct, ale městečko je to malé, krásné blízko pobřeží mezi dvěmi skalnatými masivy. Udělal jsem pár fotek, koupil nějaký šíleně pálivý gel na komáří štípance a vzhůru do Funchalu.
Auto jsme nechali na hotelu a dostali chuť na šíšu, takže mr. Google určil směr a určitě nechoďte na šíšu do Hookach concept by Fabio Pereira, žádná šíša tam totiž, alespoň během naší návštěvy nebyla, takže jsme něco zakousli, dali si Cydru a vyrazili spát, protože zítra je DEN D.
Den 6.
Předposlední den na tomto krásném ostrově, už od výjezdu z Funchalu bylo krásné počasí, ale jak jsme se dostávali výš, začalo se zatahovat a já začal mít trochu obavy, že z návštěvy dvou nejvyšších bodů Pico Ariero a Pico Ruivo nebudeme nic mít… Jak já se jen mýlil, první zastávkou bylo Pico Ariero a už pohledy z něj byli naprosto úžasné. Zajet se dá prakticky až pod vrchol, kde je parkoviště, které je často plně obsazené a také zde začíná trek na Pico Ruivo, pokud na trek budete chtít vyrazit tak přibližně o kilometr níže je volné parkoviště, kde můžete auto nechat celý den. Na Pico Ariero je spousta krásných vyhlídek hned několik desítek metrů od parkoviště. Na jednu stranu se na vás rozprostře nádherné Madeirské pobřeží, na druhou stranu pro změnu hornatý střed ostrova v čele s nejvyšší horou Pico Ruivo a na třetí západní stranu díky vzdušným proudům při troše štěstí nádherné moře z oblaků. Pokud na Madeiru pojedete, tak tento vrchol rozhodně nesmíte vynechat! Vykašlete se na předpovědi, vykašlete se na to co Vám, kdo říká a prostě jeďte.
My se tedy rozhodli na Pico Ruivo zajet autem a neabsolvovat trek z Ariero na Ruivo neměli jsme dost času, a ne všichni byli fyzicky připraveni na 7,5km dlouhou cestu s více jak 1000m převýšením. Pokud byste na tento trek vyrazili, určitě si vezměte čelovku, teplé oblečení a hodně sil, zpět z Ruiva na Ariero je možné si vzít BOLT abyste nemuseli stejnou cestou zpět.
Vydrápali jsme se autem na Ruivo, kde ovšem skončíte 2,5km od vrcholku a je tak nutné si dát menší trek po hřebenu až k občerstvení pod vrcholkem Ruiva. Od občerstvení je to už jen několik desítek schodů, ale to, co Vás čeká nahoře je ještě o řád jinde, než co jste viděli na Ariero. Ten pohled na všechny strany, ten vzduch a oblaka přelévající se přes hřebeny. To je něco, co ve Vás zanechá stopy, to je ten důvod, proč cestujeme, tyto silné chvíle z poznání něčeho co jsme si často nedokázali ani představit a žádná fotografie nám ten pocit nedokáže autenticky předat. Pokud se na Madeiru ještě někdy vrátím, tak určitě musím vyrazit tím Trekem z Ariero na Ruivo, ta cesta musí být prostě úžasná.
Cesta i se zdržením na vrcholu hory Pico Ariero nám zabrala asi 3h, došli jsme přes mraky zpět k autu a při sjezdu z vrcholku hory jsme se zastavili v malém bistru Marcels Bistro a já vám můžu s klidným svědomím říct, že lépe jsem se nikde na Madeiře nenajedl, takže se tady určitě zastavte. Já jsem si dal Codfish „Chef Speciality“ a nemělo to chybu!
Byl ještě celkem rozumný čas a nedaleko jsem v mapě našel PR9 Levada do Caldeirão Verde, volba byla tedy jasná. Na mapě jsem si toho o tom moc nečetl, ale vypadalo to, že Leváda bude mít tak 2km max. Opak byl samozřejmě pravdou a k prvnímu výchozímu bodu to bylo 6,5km. Vzhledem k pokročilé hodině jsem měl trochu obavu, abychom to stihli za světla a tak jsem se od skupiny odpojil a vzal to opravdu rychlým tempem. Leváda byla nádherná, tekli přes ní proudy vody, všude malé vodopádky, na cestě je i několik tunelů, takže opět doporučuji čelovku nebo jiný zdroj světla. Není zde moc značek určujících vzdálenost a já po hodině kdy už si říkám, že tam musím být každou chvílí potkávám český pár, který mi říká, že je to ještě asi 2,5km. No nic, když už jsem tu, tak to přeci nevzdám! Mám 50 minut do setmění a je jasné, že se za světla nevrátím, nasazuji vražedné tempo, abych to stihl za světla alespoň tam, a to se mi nakonec i zadaří. S jazykem na vestě dorážím na nádherný vodopád s lagunou, na další bod to bylo ještě 2km a to už vzdávám, udělám nějaké fotky, napiju se z průzračné vody laguny a vyrážím svižným tempem zpět. Asi po 1,5 kilometru se potkávám se svou skupinou a vzhledem k pokročilé hodině se rozhodují otočit směr a pokračovat společně se mnou zpět k autu. Během půl hodinky se na nás snese krutá tma, ale díky mobilním telefonům a celkem schůdné cestě dorážíme v pozdních hodinách na parkoviště.
Jsme zmrzlí, mokří, unavení, ale šťastní. Zbývá nám poslední bod dnešního výletu a tím je dopřát naším pupkům pořádnou nálož. Dorazíme do hotelu a vzhledem k hodině i pokročilé únavě volíme pizzerii naproti přes silnici, doplníme energii, zapijeme vše sladkou Cydrou a vzhůru do postele dát odpočinout nohám na poslední den strávený v Madeirské přírodě.
Den 7.
Poslední den před odletem zpět domů, do Čech. V poklidu se nasnídáme, dnes si dáme pohodu, jen jedno místo, suvenýry, večeře, procházka a západ slunce… Curral das Freiras, malá vesnička obklopená horským masivem ze všech stran a 3,5km dlouhý trek na krásnou vyhlídku na vesničku. Inu dejte bacha na to Vám říkají google mapy… Trek byl dlouhý opravdu jen 3,5km, ale neustále do kopce. Na těchto 3,5km jsme překonali neuvěřitelné převýšení 171 pater! To je neuvěřitelných 513m! Schody, schody a jen schody! Nikdo to nahlas neřekl, ale zcela určitě mě všichni proklínali, kam jsem je to poslední den vzal a nejlepší je, že když vylezete na vrchol, čeká tam na Vás parkoviště plné aut… Hahaha… Ne dejte si to po té stezce, stojí to opravdu za to a vyhlídka Miradouro Eira do Serrado
na jejím konci je potom daleko sladší, než když na místo dorazíte s davem Neměcký turistů, ještě hůře stejným autobusem. Nahoře i je hezký krámek se suvenýry, které se cenou neliší od centra Funchalu a tak jsme rovnou nabrali nějaké drobnosti pro blízké.
Dolů už se šlo výrazně lépe, přejeli jsme autem jen do centra Curral das Freiras, kde jsme si vychutnávali ten nádherný výhled a poslední střípky Madeirské gastronomie v podobě Picada což je takové hovězí maso s česnekem a šťávou. Zapijeme poslední sousta, dojdeme se odlehčit na toaletu a vyrazíme zpět do Funchalu vrátit auto, předání proběhne bez komplikací (snad tedy nepřijde dodatečně žádná pokuta, ale nevšiml jsem si jediného radaru). Zastavíme se na Cydru v blízkém podniku abychom se rozloučili s Madeirou, dáme si ještě jednu Ponchu a večer strávíme na pláži při západu slunce.
Ráno brzký budík o 5, uděláme check out, zavoláme Bolta a vzhůru na letiště. Projdu v klidu s batohem až do letadla, v Lisabonu si dáme KFC, které stojí za starou belu před 6 večer dosedáme na letiště v Praze.
Co říct závěrem? Uteklo to jako voda, vše se obešlo bez vážnějších komplikací a já můžu Madeiru všem vřele doporučit. Pokud chytnete dobrou cenu letenek, neváhejte a jeďte. Je to ostrov, který nabízí mnoho zážitků, míst, vjemů a všeho co očekáváte od podobné dovolené. Nechci zrazovat ani od válečky u hotelu s drinkem, ale na tomto ostrově je to mrhání časem. Je to úžasný ostrov věčného jara, vysokých hor, nádherných výhledů, bujné vegetace a milých lidí. Pokud budu mít příležitost se sem vrátit, určitě se vrátím „Tchau“ Madeira.
Statistika:
Celkem nachozeno 125,4km
Celkem kroků 152 602
Celkem vystoupáno pater 717
Celkem sestoupáno pater 782
Celkový rozpočet:
Letenka TAP AIR PORTUGAL z Prahy 3 600,-
Ubytování Hotel Escola 4 500,- (po vyděleni 2)
Půjčení auta 1 250,- (na 6 dní po vydělení 5)
Pohonné hmoty 650,- (550km pod vydělení 5)
Vstupy 600,- (orientačně, pouze botanické zahrady)
Jídlo a pití 4 500,- (přibližně)
Dohromady 15 000,-
Rozpočet je přibližný, nezapisoval jsem každou jednotlivou útratu, ale tak nějak to podle Twista se kterým jsem většinou platil vychází.
Seznam položek, co jsem měl s sebou:
Batoh Peak Design Travel Back Pack 30L
Peak Desing Sling
Kompresní vak na oblečení od Peak Design (ten větší, nevím teď kolik má)
Peak Design Pouch na elektroniku a na drogerii
Stati Peak Design Tripod (nepoužil jsem ho ani jednou)
Dron DJI Mini 3 Pro + RC (vytáhl jsem ho jednou)
Dji Action 2 (nepoužil jsem ji ani jednou)
Sony A7RV (používal jsem ji neustále)
Paměťové karty
Nabíječky
Baterie
Útěrku na objektiv
Další nějaké drobnosti
7x spodky
4x ponožky
7x tričko
3x šortky
1x mikina Mammut
1x triko Mammut
1x bunda Mammut
1x kalhoty Mammut
1x boty trekové Keen
Zubní pasta
Kartáček
Voňavka
Nurofen a něco na srajdu
Díky za pozornost a mějte se fajn!
Ještě slíbený recept na Bolo do Caco
Ingredience
KVÁSKOVÝ 6 ks
2 hrnky / 270 g pšeničné chlebové mouky, plus na pomoučení
1 lžička mořské soli
1 hrnek /240 g pečené sladké brambory (bramboru peču v troubě v alobalu na 180°C do měkka)
3/4 hrnku / 150 g chlebového kvásku ( krmený pšeničnou chlebovou moukou)
1/2 hrnku / 115 ml vody
NEKVÁSKOVÝ 8 ks
450 g pšeničné chlebové nebo hladké mouky, plus na pomoučení
100 g pečené sladké brambory
250 ml teplé vody
7 g sušeného droždí
250 ml teplé vody (přibližně, přidávejte podle potřeby)
1 lžička mořské soli
Postup
zdroj: (https://kitchenette.cz/clanek/172-bolo-do-caco-kah-ko)1.Všechny ingredience kromě vody dejte do velké mísy a pomocí rukou lehce promíchejte. Začněte přidávat po částech vodu dokud se Vám nepodaří vytvořit kompaktní lepivé těsto.
2.Pomučte si vál, dejte na něj těsto a pokračujte v hnětení. Je třeba hníst tak dlouho, dokud těsto nebude krásně hladké a méně lepivé. Alespoň 10 minut intenzivního hnětení.
3.Hotové těsto přemístěte do olejem vymazané mísy, přikryjte fólií a nechte na teplém místě kynout 8-10 hodin.
4.Když je pěkně vykynuté, opatrně ho rozdělte na 6 dílů, vytvarujte z každého kouli, kterou zploštěte na 1-1,5 cm silnou placku. Hotové placky přikryjte pomoučenou utěrkou a nechte opět vykynout na teplém místě minimálně další 2 hodiny. Můžete pomocí vařečky nebo hrany ruky na povrchu vytvořit kříž, který postupným mizením signalizuje míru vykynutí.
5.Ať už se rozhodnete chleby péci kdekoli, povrch by měl být nějakou dobu rozehřátý, ale ne příliš žhavý. Chleby se pečou zvolna, aby se stihli uvnitř dobře propéci. Povrch by měl být suchý, není třeba potírat olejem. Opatrně přemístěte placku pomocí například velké široké stěrky nebo kuchyňské “obracečky” a pečte 10-14 minut z jedné strany, poté otočte a pokračujte dalších 8-10 minut na druhé straně.